Všude kolem byla jen a jen temnota. Mylo neměl ani ponětí kam jde, ale cítil, že má namířeno tím správným směrem. Ve vzduchu bylo cítit něco zlého. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je to strach jeho ještě stále lidské stránky. Obcházel zrovna nějakou menší zříceninu, když došel na východní stranu, uviděl jak skrz les vychází světlo. Náhle uslyšel křik. Byl to ženský křik plný bolesti a touhy po pomoci. Rychle si vydal jí na pomoc. Běžel, co mu síly stačily, ale znenadání světlo uhaslo. Spěchal dál. Ale nenašel nic a nikoho. Mylo se zmateně díval kolem sebe, ale proč tam nikdo nebyl? Kam zmizeli? To vše byla záhada. Snažil se soustředit a pozorně poslouchat, zda neuslyší aspoň náznak dalšího živého tvora či možná člověka. V pravo asi tak třista metrů byla spousta velkého křoví. Zpoza toho křoví uslyšel pár nadechnutí. Neváhal a vykročil tím směrem. Pokračoval obezřetně a s rozvahou. Už se pomalu blížil a cítil tu touhu zvláštního tvora v něm, jak se snaží dostat na povrch jeho samotného. Byl asi tak dva kroky od křoví, ale pro jistotu zastavil a obhlížel si to tam, zda se mu jen něco nezdálo. Rozhodl se přikročit blíže. Najednou uviděl ty dva malé plamínky síly, odhodlání a zuřivosti. Než stačil jakkoli zareagovat, ta osoba či co to bylo, se zvedla a skočila na Myla. Tvor ho povalil na zem a chtěl zasadit smrtelnou ránu, když v tom...........................
Zazvonil budík a Mylo se probudil. Byl celý propocený a byl jak v jednom ohni. Uklidňoval se, že to byl jen sen, ale byl tak dokonale živý, že ho to mátlo. Celý ten den byl trochu mimo. Doma u snídaně nemluvil, pouze se zadumaně díval. Janys a Tomi věděli, že není tak zcela normální, proto se ho na nic nevyptávali. Vypadal zmateně, že sám neví odpovědi. Při cestě do školy se potkal s Kurtem. Prohodili pár slov a každý poračoval dál. Mylo si cestu do školy zkrátil parkem. Zarytě přemýšlel o snu co měl. Nemohl přijít na to, co měl znamenat. Přemýšlel a pokračoval dál a přesto všechno si všiml nějaké osoby ve stínu stromů. Byla to dívka. Připadala mu jako v jeho letech, aspon přibližně.Ale bylo na ní něco zvláštního. Všiml si jejich pronikavě modrých očí, které na něj hleděli se zaujetím a se spoustou otázek. Dívce to nedalo a vyrazila k němu. Ale hned se zarazila. Mylo vůbec nechápal. Stál jak opařený a nevěděl co dělat. Rozhodl se jít k ní. Očividně měla jistý záměr, který chtěl zjistit. Přešel blíž a pak si toho všiml. Byla jiná. Odlišná od ostatních. Jen se na něj podívala a utekla. Co to mělo být, říkal si. Později ve škole, při hodině biologie, jen tak zíral z okna. U stromu opět viděl tu dívku. Měl pocit, že ho sleduje. Už nevěděl, co si o tom všem myslet.
Celý den byl jak v tranzu. I s ním bylo něco divného. Občas když se ocitl v něčí blízkosti, cítil jakýsi vnitřní odpor, který mu říkal, že ta osoba je zlá. Radši se rychle vrátil domů, zalehl do postele a relaxoval. Myslel si, že je přetažený. Náhle uslyšel odhodlané přitom tiché "ahoj". Rychle se zvedl a hledal odkud to šlo. Pak ji uviděl. Stála dva metry od něj. V šeru pozdního odpoledne byla ještě krásnější. Nějak nebyl schopný ani slova natož pak se pohnout. Dívka přešla rychle k němu. Vzala mu ruku a do ní vložila něco malého se slovy "Tohle musíš bezpečně schovat. Nikomu to neříkej ani neukazuj. Věř, že je to důležité i pro tebe." Pak se otočila a zmizela oknem. Mylo nechápal. Podíval se na to, co mu dala. Držel v ruce malý kámen průhledně modré barvy. "Vždyť je to jen kámen", říkal si. Ale obyčejný kámen by uvnitř sebe neměl nějaký kulatý předmět, který se začal zběsile točit a vytvářel světlo. Rychle ho strčil do šuplíku. Trochu se toho lekl. Radši už se k tomu ani nepřiblížil.
Té noci se mu opět zdál ten samý sen, co předešlou noc. S tím rozdílem, že u toho tvora, který na něj vyskočil ze křoví, si všiml téhož kamene, který má teď v šuplíku. Má to spojitost? Či snad pouhá náhoda?...Mylo měl toho plnou hlavu.



